Začal bych tak, že jsem před dvěma dny oznámil jakýsi stop cvičení. Hodně lidí mi vyčítalo, že je to škoda, když už jsem pro to tolik obětoval. Já to samozdrejmě vnímám úplně stejně a uvědomuji si nejlíp co mě to stálo úsilí, času a peněz. Poslední dobou jsem ale nějak postrácel motivaci a chuť jít dál. Říká se, že pokud už nevíš proč jít dál, vzpomeň si proč jsi začal. Já to měl tak, že jsem byl od mala hubenej až skoro vychrtlej, což není moc hezký pro kluka, když se o vás někdo opře a vy odlítnete jako papír. Dost mi to podrývalo seběvědomí v určitých věcech. Až jsem si jednoho dne řekl dost! Začal jsem docházet do posilovny. Moc mě to nebavilo... Chodil jsem sám, nevěděl jsem co a jak, rostlo to pomalu a já pomalu začal zase upadat z nadšení do zklamání. Po pár týdnech cvičení v posilovně, jsem si řekl, že to není nic pro mě. Ale protože jsem se nechtěl vzdát zkusil jsem bojové sporty konkrétně kickbox. Každý malý kluk s údivem koukal na Rockyho, Jet liho, Van Damma..., řekl jsem si proč to nezkusit. Chodil jsem na treninky a učil se stále nové věci. Měl jsem ze sebe opravdu dobrý pocit a okolí mě také začlo vnímat trochu jinak. Pořád jsem sice nebyl takovej ten typ, kterýmu se každej radši vyhne obloukem, ale pokrok byl vidět. Ale stále si ze mě většina dělala srandu a hodně lidí mi ani nevěřilo, že něco jako bojové sporty provozuji. Trochu mě to mrzelo a začal jsem přemýšlet o tom proč to tak je. Pořád jsem byl takový to zakřiknutý kůzle, který se bojí sebemenšího konfliktu. Ještě aby ne, když jsem měl něco málo přez 40kg. A v tom mi to došlo! Hrozně veliký vliv má na většinu lidí první dojem... Člověk může umět sebevíc, ale pokud má 160cm a k tomu 42kg, málo kdo ho bude respektovat a uznávat. Začal jsem opět chodit do posilovny, ale tentokrát jsem si řekl, že to jen tak nevzdám. Pomalu jsem začal zjišťovat fakta z internetu, časopisů, od lidí,... a zdokonaloval se. Začal jsem dodržovat zásady a pravidelnost stravy, váha šla pomalu nahoru. Když jsem se dostal na 50kg, řekl jsem klasickou větu: „Ukážu to!“ a umístil jsem na facebook fotku bez trička. I když to stále bylo dost slabý, bylo vidět, že na sobě pracuju a něco dělám. Ve škole mě začali zastavovat lidi a ptali se mě jestli jsem to opravdu já, jestli jsem to neupravil atd... Odpovídal jsem tím způsobem, že neumim s programama na úpravu fotek. Pomalu mi to začali věřit a já z toho měl hřejivej pocit u srdce. Žačal jsem to brát opravdu vážně. Cvičil jsem, cvičil a cvičil.... Přidalo se ke mně pár lidí a rázem se v tom nebyl sám. Začalo to nabírat úplně jinej směr, ze základní školy jsem vycházel jako fitness nadšenec. Teď během pauzy si držím 65kg váhy s minimem tuku. Co si budeme povídat, změnilo mě to a hodně! Ego se mi zvedlo o 200%, začal jsem si občas až nezdravě věřit, lidi mi řikají, že jsem namyšlenej atd... Nevím jak to doopravdy je, ale já osobně to tak nevnímám. Změnil jsem se to jo, občas říkám co si myslim lidem do očí, to se možná někomu líbit nemusí... Každopádně, jsem silně zapálenej do zdravého životního stylu a fitness. Chvíli jsem 100% věřil, že se tím v budoucnu budu živit. Ale konkurence je veliká, proto si začínám dělat vedlejší vrátka. Základ je udělat školu a minimum je maturita! Teď momentálně mám rozdělaných pár dalších projektů, ale nic nechci zakřiknout. Můj sen je živit se jako výživový poradce a fitness trenér, časem si otevřít vlastní fitness centrum a být za vodou.. :o) Ale jak jsem napsal, konkurence je veliká a tohle nijak zvlášť žádaný obor není. Takže si postupně vytvářím záchytné body. Cvičit samozdřejmě budu dál, budu do toho vkládat co nejvíce úsilí. Jinak už to ani nejde, protože už všichni víte, že jsem tim posedlej a je to můj životní styl až do smrti ať se budu živit jakkoli!